† 29. 07. 2010 | kód autora:
mbkDan Brown: "Mnohem větší smysl mi dává věda."
rozhovor
Autor DaVinciho kódu hovoří o náboženství, konspiracích a Ztraceném Symbolu.
Rozhovor Jamese Kaplana s Danem Brownem.
Spisovatel Dan Brown je normální přátelský člověk – ne ten typ, do kterého byste řekli, že stvořil temný svět DaVinciho kódu. Knihy, publikované v roce 2003, se po světě prodalo více než 80 milionů a film natočený v roce 2006 s Tomem Hanksem v hlavní roli vydělal celkem přes 758 milionů dolarů. Román vyvolal také ohromné spory: vůdčí osobnosti katolické církve veřejně odsoudily jeho heretické vyznění a negativní zobrazení konzervativní římskokatolické organizace Opus Dei. Nyní, po šest a půl roce, vychází Brownův nejnovější román, Ztracený symbol.
Vypadá to, že Brown (45) je mánií, kterou jeho předešlá kniha vyvolala, stále překvapen. Vyrostl v prostorách internátní školy v Nové Anglii, kde jeho otec učil matematiku; jeho matka byla hudebnice. Po neúspěšném pokusu o dráhu autorského písničkáře se rozhodl psát beletrii a až do DaVinciho kódu, svého čtvrtého románu, se výraznějšího úspěchu nedočkal. Ztracený symbol přivádí opět na scénu harvardského profesora symbologie Roberta Langdona, který se tentokrát vkrade do tenat moci ve městě Washington.
Jak ovlivnil úspěch DaVinciho kódu vaši následující knihu?
DB: V době, kdy jsem si začal uvědomovat, že z DaVinciho kódu bude fenomén, jsem už měl Ztracený symbol rozepsaný. Co se mi následně stalo a co se nutně stane každému autorovi, kterého zastihl úspěch, bylo, že jsem se na nějakou dobu přespříliš zaměřil na svou osobu. Člověk místo aby psal a říkal "ta postava dělá to a to", říká: "Počkejte, tohle budou číst miliony lidí." Je to něco jako když tenista přehnaně promýšlí svůj úder – je z vás dočasný mrzák.
Jak jste se z toho dostal?
DB: Ten rozruch utichl a já si uvědomil, že nic z něj nebylo pro to, co jsem dělal, nijak podstatné. Jsem jenom chlápek, co vypráví příběh.
... a má spoustu peněz.
DB: Přišly dramatické životní změny. Mnohé z nich, ne však všechny, byly skvělé. Ztratíte soukromí, a to je opravdu zásadní věc.
Jsou mezi vaším novým románem a DaVinciho kódem nějaké paralely?
DB: Jsou – paralely existují mezi všemi mými knihami. Pohybuji se znovu v tom samém světě symbolů, tajných společností, umění a historie.
Co vás upoutalo na Washingtonu?
DB: Fascinuje mě moc, zvláště zastřená moc. Stínová moc. Národní bezpečnostní agentura (NSA). Národní úřad pro průzkum (National Reconnaissance Office, NRO). Opus Dei. Představa, že se vše děje na základě příčin, které pro nás nejsou viditelné. Trochu mi to připomíná náboženství. Síla náboženství spočívá v přesvědčení lidí, že se nic neděje nahodile: stane-li se v mém životě neštěstí, znamená to, že mě Bůh zkouší nebo mi dává znamení. Je to totéž, co dělají konspirační teoretikové. Říkají: "Ekonomika je v krizi? Ach, to není náhoda. To se v Praze sešla banda boháčů a..."
Jste věřící?
DB: Byl jsem vychován v duchu episkopální církve a jako dítě jsem byl velmi pobožný. Později, v osmé nebo deváté třídě, jsem se začal zajímat o astronomii, kosmologii, vzniku vesmíru. A pamatuji si, že jsem řekl knězi: "Já to nechápu. Četl jsem knihu, kde se píše o výbuchu známém jako velký třesk, ale tady se říká, že Bůh stvořil nebe a Zemi a zvířata v sedmi dnech. Co z toho je pravda?" Odpověď, které se mi dostalo, naneštěstí zněla: "Na takové věci se hodní chlapci neptají." Světlo zmizelo a já řekl: "Bible smysl nedává. Mnohem větší smysl mi dává věda." A následným volným pádem jsem náboženství jednoduše opustil.
Teď jste tedy kde?
DB: Je ironií, že jsem ve skutečnosti prošel kruh, který se završil. Čím víc jsem se studiu vědy věnoval, tím zřetelněji jsem viděl, jak se fyzika stává metafyzikou a čísla reálná přecházejí v čísla imaginární. Čím hlouběji se do vědy ponoříte, tím rozbředlejší se vám stává půda pod nohama. A začnete si říkat: "No vida, ve vědě existuje řád i duchovní rozměr."
Co vás vedlo k tomu, abyste se v DaVinciho kódu věnoval tématu "posvátného Ženství", feminocentrické verze křesťanství?
DB: Zčásti to byla má matka – je pevná ve svých přesvědčeních a zároveň naprosto přístupná vstřebávat do nich změny. Zčásti to byla láska a také zájem o jiná náboženství, zvláště ta starší – paganismus, koncept Matky Země... A svou roli v tom sehrálo také zkoumání mužské destruktivní síly. Řekl jsem si: "Jen se podívejme, co děláme. Kdybychom polovinu intelektu a peněz, které věnujeme vzájemnému zabíjení, obětovali řešení problémů, nebylo by to skvělé?" Svým způsobem to celé spojuji s testosteronem. A pak si položíte otázku: "Co kdyby Bůh byl žena? Co kdybychom přijali naši ženskou stránku – tu kreativnější, pasivnější, láskyplnější?" Je to ohromné zjednodušení, ale tohle všechno se nashromáždilo v mé oslavě posvátného Ženství.
Jste konspirační teoretik?
DB: To nejsem v žádném ohledu, způsobem, ani formou. Mnohem více jsem skeptik. Nevěřím v UFO, ani v konec světa roku 2012. Myslím si, že jedním z důvodů, proč jsou mé knihy obecně čtenářsky úspěšné, je skutečnost, že jsou napsány ze skeptického úhlu pohledu. Robert Langdon, hlavní postava mých knih, na nic z nich nenaletí. Jako inteligentní člověk je můžete číst a říkat si: "Jo, to je senzační – zajímalo by mě, jestli je to možné." Ale neustále jste spojen s postavou, která si myslí: "To je absurdní." Pokud dělám svou práci dobře, pak vy jako inteligentní čtenář projdete mými příběhy a začnete si říkat: "Proboha. Možná. Možná."
Je v tuhle chvíli obtížné psát o Robertu Langdonovi, aniž byste si představoval Toma Hankse?
DB: Ne. Strávil jsem tak nesrovnatelně delší dobu s Robertem Lagdonem ve své hlavě než pohledem na Toma Hankse na scéně. Dokonce mě to ani nenapadá.
Jaké to bylo, přejít od světa psaní do světa filmového?
DB: Psaní je samotářský způsob existence. Natáčení filmu je organizovaný chaos – tisíce pohybujících se věcí a lidí. Každé rozhodnutí je kompromis. Když píšete a nelíbí se vám, jak vaše postava vypadá nebo mluví, prostě to napravíte. Pokud je ale ve filmu něco, co se vám nelíbí, je s tím těžké pořízení. A když už film natočíte, každý vidí stejného Harryho Pottera, stejného Roberta Langdona. Máte všichni stejnou zkušenost – a ta nemusí korespondovat s tím, co jste si představoval.
James Kaplan, Parade, 13.09.2009
http://www.danbrown.cz/clanky/dan-brown-mnohem-vetsi-smysl-mi-dava-veda.html
† 29. 07. 2010 | kód autora:
mbkMATRIARCHÁT
Dejte mi třeba jméno Veronika.
Myslete si, že mám mírumilovnou povahu, tmavě hnědé vlasy a pod bradou vole. A
já Vám za to vyzradím příběh našeho matriarchátu.
Abych začala od začátku,
v naší rodině vždy matriarchát nebyl. Dalo by se říci, že se celkem
vyrovnaně střídal s patriarchátem. Prostě podle povahy jedinců a
zúčastněných. Mě bylo umožněno a předurčeno narodit se do zcela (ne)všední
rodinky, žijící pod maminčiným smyčcem od prvních houslí s lehce flegmatickým
dohledem našeho tatínka.
Jak už jsem naznačila, moje stále
krásná maminka, ač je o 4 roky mladší než tatínek drží nad naším rodinným
soužitím prim. Musím podotknout, že jsme za to ráda, protože smyčec umí držet
opravdu dobře, ačkoliv ji nikdo v mládí nenutil chodit do houslí. Její
genotypové i fenotypové dispozice totiž nebyli valné. Její tatínek, zarytý
"masorád" (tímto slovem v naší rodině označujeme myslivce), toužící po
medvědím kožichu a druhé svatbě
po sedmdesátce, a
lehce astro maminka, která má věčně hlavu v oblacích a zbožňuje
metafyziku.
Naopak můj tatínek, toho času BIO
BIO zemědělec je věčně bodré nálady.. pokud zrovna nemá deprese
z terorismu, globálního oteplování nebo mu právě nepraská cévka
v mozku z politické situace. O jeho genovém předurčení toho mnoho
nevím. Dědeček zemřel ještě před mým příchodem na svět a z arzenálu
prarodičů mi tak zbyla už jen druhá babička, která je vždy a všude u všeho.
Tudíž je nejlepším informátorem široko
daleko. Nic ji neunikne, ačkoliv tvrdí,
že špatně vidí a slyší.
Nejspíš se Vám nyní zdá, že
nejsem tak mírumilovná, jak jsem se popsala na počátku. Možná máte pravdu. Ale
znáte to, ne(?): Hodná holka se dostane do nebe.. a mrcha všude!!!
© Véronique
† 29. 07. 2010 | kód autora:
2cwObjevila se nová situace, nové skutečnosti, nové podněty, které dokonale převrátily můj dosavadní způsob uvažování. Bohužel tato situace přijde hrozivá jen mě, ostatní ji vnímají jako nevinnou souhru náhod, která vyšumí stejně rychle, jako začala. Nikdy jsem se necítila být rebelem, takže teď marně přemítám, jestli může jednotlivec něco zmoci proti stádu konzervativních mozků. Totiž, jestli něco nesnáším, tak je to zbytečná práce. Člověk se s něčím patlá, ubírá si čas a životní energii na něco, co nikdy nemá naději na úspěch. U mě bohužel dosud neplatí, že cesta je cíl, pro mě je cílem jen samotné dosažení cílové rovinky. Ten slastný pocit cíle mi stojí za všechnu práci, přemáhání a odříkání spojené s cestou. Jak se ale motivovat k úsilí, které je potřeba vynaložit proti stádu se zkostnatělými názory? Tady je výsledek značně nejistý a tak pracný. Budu tedy úspěšná, pokud se do této roboty pustím? Ostatním se budu zdát jako Komenský, než dostatečně pochopí, o co mi jde. Jen by mě zajímalo, jestli opravdu někdo namísto starých dobrých pravd, které se přeci léty osvědčily, bude schopen a ochoten alespoň popřemýšlet, zda- li už nastal čas na zavadění novot.
† 29. 07. 2010 | kód autora:
2cw Jednou z mých zálib je "držení" psa a z toho vyplývající nutkání k neustálému hledání nových zdrojů informací v této oblasti. Momentálně mě zajímají komunikační úrovně mezi zvířaty a lidmi, stejně jako způsoby výcviku zvířat. Kdysi dávno jsem prováděla výcvik "klasicky", než jsem zjistila, že existuje i jiná cesta, založená na tom, že se zvířeti vysvětlí, co se po něm chce, než se začne trestat neprovedení cviku, který nezná. Toto se dá demonstrovat např na učení chůze u nohy, kde "klasickým" postupem je neustálé škubání, až pes dělá kotrmelce, kdežto cestou "novou" je prvotní vysvětlení zvířeti, co se po něm bude chtít. Tato metoda je založena na tzv operantním podmiňování a je funkční na všechny orgasmy, od myší, potkanů, přes psy, delfíny nebo koně, až po člověka.
O mém rozhodnutí vypravit se do cizích zemí jsem již psala. Dobře, trošku jsem fabulovala ohledně úrovně mých jazykových schopností, ale věřila jsem, že jakmile budu na místě, tak slovíčka polezou do hlavy sama a mé jazykové nezkušenosti si nikdo nepovšimne.
Po příjezdu na místě se mě ujala slovenská kolegyně, která mě měla zasvětit do práce, kterou do té doby vykonávala ona. Díky jednomu brigádnickému kolegovi se její stav změnil na jiný, takže potřebovala odjet zpátky do vlasti, kde má kolega domek s nastavajicí babičkou, která je učitelkou mateřské školky ve výslužbě.
Práce mě od začátku bavila, s kolegyní jsme si porozuměly (česko-slovensky) a vše se zdálo býti v pořádku. Než tedy kolegyně naznala, že náplni práce dostatečně rozumím a ona si již může odjet užívat svého požehnaného stavu na rodnou hroudu.
Po jejím odjezdu však nastal horor. Nerozumněla jsem ani slovo hostitelské rodině, ani dalším brigádníkům, kteří společně konverzovali prakticky neustále. Postupem času se toto zlepšovalo, ale jedna příhoda z prvních dnů mi však utkvěla v paměti. Dodělala jsem večerní práci a myla jsem si po večeři nádobí, když v tom dovnitř vtrhla moje zaměstnavatelka, spustila nanejvýš rozčilený monolog a notně se doprovázela gestikulací. I přesto jsem naprosto netušila, o čem mluví, jestli o práci, nádobí, nebo o mě, nebo kde byl vlastně problém. Asi jsem se tvářila jako člověk s IQ maximálně 60, neboť zvýšila hlas a kadenci řeči na rychlost doslova neuvěřitelnou, bála jsem se, aby si tímhle tempem nezamotala jazyk do dračí smyčky. Nezmohla jsem se naprosto na nic, jen sem na ní zírala a pokoušela jsem se odhadnout, oč tady jde. Pokud jsem znala pár cizích slov, tak v tomhle proudu hovorového jazyka jsem nepochytila jediné. Jelikož se ode mě nedočkala odpovědi, tak se na podpatku otočila, odkráčela a třískla za sebou dveřmi, že to muselo být slyšet až na náměstí.
Už ani nevím o co tenkrát šlo, jediné, co si dokážu naprosto živě vybavit, je příšerný pocit, kdy jsem absolutně netušila o co jde a proč na mě někdo huláká jak na lesy. Nechtěla bych být pse, který tohle zažívá denně..
† 29. 07. 2010 | kód autora:
2cwMým snem naprosto nikdy nebylo cestovat. Když ostatní už od ledna plánovali svoje prázdninové dovolené v exotických destinacích, balili kufry a nadšeně vypravovali o slunečných plážích, o moři a podobných ohavnostech, tak mě naskakovala husí kůže a oblíval studený pot při představě, co všechno bych určitě zapomněla doma, doklady počínaje a vlastním zavazadlem konče.
Bohužel neúprosné zákony trhu práce jsem měla pocítit i já, jakožto pouze český řečník, při hledání zaměstnání. Záhy jsem zjistila, pokud nepočítám místa kopáčů, dělníků a uklízeček (bez urážky), že bez znalosti cizího jazyka moc volných míst není. Marně jsem proklínala středoškolského učitele, který byl vášnivý sběratel kameňáků, a celé hodiny nám vyprávěl své nejnovější skvosty a cizí jazyk mu byl asi tam, kde nám. Pokusila jsem se tedy dostat přes jazykovou bariéru a řeč se naučit sama. Ale každý, kdo někdy vytáhl učebnici pro samouky a neměl dostatečnou motivaci, si dovede představit, jaké jsem měla výsledky. Ano, nevalné. Po několika málo letech strávených v pochybných zaměstnáních bez nejmenší vyhlídky na postup a finančního přilepšení mě popadl spásný nápad. Kde se dá spolehlivě a poměrně rychle, byť těžce a se značným počátečným sebezapřením, naučit komunikovat? Buď v předražených jazykových školách s příšernými časovými nároky, nebo v dané zemi.
Zkrátím to, vybrala jsem si to, co pro mě vždycky býval strašák a noční můra a začala si hledat místo v zahraničí. Po několika šlápnutí vedle typu "ne, opravdu nechci tančit u tyče a pak doprovázet pány na pokoj" nebo "1 euro na den? Bez stravy a ubytování? Cože?" se stal zázrak a jsem našla poměrně solidně placenou práci a světe div se- dokonce v oboru, který jsem studovala a baví mě! A jak to dopadlo? O tom příště:-)
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
